Hrad Pernštejn
Geografie:
Hrad leží ve východním okraji Českomoravské vrchoviny u osady Pernštejn, části městysu Nedvědice, který tvořil jeho podhradí. Stojí v místě kde se řeka Svratka zakusuje do skalnatých vrcholků nad městysem Nedvědice.
Pověst:
Podle pověsti stávala někde v okolí nebo na místě hradu stará dřevěná tvrz, která však vyhořela. Na jejím místě měl být postaven kamenný hrad. Na strmou skálu bylo potřeba vynést kamení a mnoho poddaných se u toho zmrzačilo. V tom shonu okolo stavby, se tam prý zastavil cizinec, chvíli se díval na příkrou skálu a potom lidem, kteří se kvůli stavbě shromáždili řekl, že obešel kus světa a viděl všelijaké divy a že právě proto nevěří, že tady na té skále postaví hrad. Stavitelé mu na to odpověděli, že nestaví hrad z jeho víry ale z kamene. Jejich slova pocestného velice rozzuřila, zahrozil svou holí, kterou sebou nosil při všech svých cestách a řekl jim, že tu suchou hůl vrazí do země a když se zazelená, tak uvěří, že tam postaví hrad. Udělal, jak řekl a zmizel. S rostoucí stavbou pučela a zelenala se i hůl. Byla kdysi ulomena z tisu a dělníci ji při své práci sledovali. Začali si sílícího tisu vážit, jako dobrého znamení, že se stavba podaří. A když hůl vyrostla v statný strom, byla i stavba u konce. Pán hradu jej nazval Pernštejn. Říká se, že život tisu byl nějak tajemně spojen s osudem hradu. Prý, když bude žít tis, bude i hrad stát. Jednou bouře ulomila špici stromu a v té samé době se zřítila klenba v hradní síni. Hradní páni se proto o tis starali a dali kolem něj postavit dřevěný plot.
Historie:
Na skalnatém ostrohu nad údolími vyrývanými do tohoto prastarého masivu řekou Svratkou a jejími přítoky byl někdy mezi lety 1270 - 1285 postaven typický ostrožní hrad nad mořem lesů, jež byly domovem velkého množství jelenů, medvědů, vlků, zubrů, zajíců, divokých prasat ale i jiné zvěře. První historická zmínka o hradu je datována do konce 13.století, kdy se roku 1285 uvádí jako majitel hradu Štěpán z Pernštejna a Medlova. Místo, kde byl hrad postaven je strategicky výhodné, protože je ze tří stran chráněn příkrým skalnatým ostrohem, přístupný je pouze ze severní strany po hřebeni, který se ale ke svému zakončení a k místu hradu mírně zvyšuje a proto mohl být později snadno přehrazen příkopy a chráněn soustavou opevnění. Další výhodou pro stavbu bylo na místě nejpříhodnější jezírko ve skále s nevysychajícím pramenem. Zde bylo postaveno jádro hradu, tedy obranná válcová věž s břitem, obrácená proti přístupové cestě, hradní palác vystavěný na jihozápadním nároží hradeb a nádvoří chráněné hradbami. Podle archeologických prací, se stříbrná ruda začala těžit v kopcích kolem Svratky v prvním desetiletí 13.století, dále se zde možná měly střežit obchodní stezky, takže není divu, že právě zde vyrostl hrad, později pevnost. Do těchto míst s množstvím neprostupných divokých lesů příliš panovníkova moc nezasahovala, bylo zde proto dostatek půdy pro kolonizaci, dost lesů pro lov, místo pro stavby hradů a vládlo zde soukromé právo, protože král byl daleko. Rodům jež zde žili se tedy dařilo a mohli upevňovat své vlivy, postavení a růst majetku. Hrad se tak brzy stal jádrem rodového majetku svých majitelů, jejich moc se rozrostla a jejich finanční možnosti též. Z bouřlivých let 1306 - 1346 není o hradu mnoho zpráv. V českém království v tomto období pomalu rostla panská moc, v té době to ale ještě probíhalo legální cestou, tedy podle práva a šlechtě tak vyrůstali mocní soupeři ve městech a v církvi, v této době se hrad zřejmě moc nezměnil. V letech 1378 - 1422 totiž politika loupeže a bojů splývá v jedno a vyžadovala schopnosti ke všemu, aby byl člověk schopen čehokoli. Páni z Pernštejna si díky tomu v období mezi lety 1306 - 1422 vysloužili pověst tyranů, lakomců a sobců, kteří se nebáli krále, zmocňovali se statků i kdejakých úřadů všemi způsoby a tak budovaly rozsáhlé panství. Posádka hradu však nebojovala jen za politické zájmy svých pánů, ale brala majetek kupcům téměř na všech obchodních cestách Moravy a o kořist se svým pánem přímo na hradě dělili. Díky tomu se pánové hradu stali nejvlivnějšími a nejbohatšími šlechtici v zemi. Jistě jim k tomu dopomohly i zmatky v Českém království. Během vlády markraběte Jana Jindřicha na Moravě byla výrazně upevněna skomírající králova moc. Po polovině 14.století ztrácí Pernštejnové značnou část starobylého panství včetně hradu Zubštejn a Pyšolec. Snad rozpad rodového majetku donutil členy rozvětveného rodu k výstavbě druhého hradního paláce. Nová dvouprostorová stavba, vystavěná v severovýchodním koutě vnitřního nádvoří výrazně zmenšila dosavadní nezastavěnou plochu vnitřního hradu. Okolnostmi vynucené rozšíření obytných hradních budov šlo ruku v ruce s posílením jeho obranných prvků. Hospodářské stavby, které museli ustoupit novému hradnímu paláci, byly přesunuty za pevné zdi vnitřního hradu do podhradí, nově chráněného prstencem vnějšího kamenného opevnění. Ještě v závěru 14.století rozšířili majitelé nejstarší hradní palác směrem k věži o jednopatrové křídlo, do něhož měla být vestavěna studna, nedokončená pro tvrdost skály a nadále využívaná jako cisterna. S příchodem Viléma I. z Pernštejna se rod dostal opět na výsluní moravských dějin a s ním nastaly i nejzajímavější středověké stavební úpravy hradu. Roku 1383 se bratři Pernštejnové zavázali tehdejšímu markraběti Joštu Lucemburskému slibem poslušenství a vojenskou podporou. Sváry u vládnoucího rodu Lucemburků, které přerůstaly do ozbrojených střetů, poskytly rytířům žijícím ze zašlé slávy svých předků, mimořádné možnosti. Nezdary uplynulých let měli být překonány mečem, kdy si právě Vilém I. z Pernštejna proklestil cestu až k významným dvorským a zemským funkcím. Byl to drsný válečník, obratný vyjednavač, oddaně hájící zájmy lucemburského markraběte a stal se blízkým rádcem tohoto markraběte, purkrabím na znojemském hradě a v závěru devadesátých let 14.století dokonce moravským zemským hejtmanem, nejvyšším úředníkem, který během panovníkovi nepřítomnosti v zemi přebíral jeho pravomoci. Na jeho vlivu nezměnila nic ani smrt moravského markraběte, ani zlověstné zvěsti o tom, že nechává odstraňovat své nežádoucí konkurenty. Příjmy z veřejné činnosti stejně jako z vražd a už zmíněných loupeží se projevily nejen v opětovně rychlém získání ztracených částí rodového dominia, ale také v podobě rodového hradu. Přestavba vnitřního hradu se v první stavební fázi týkala pouze rozšíření novější přístavby nejstaršího hradního paláce, která budovy z různých časových období sjednotila fasádou a propojila do té doby různé etáže. Mnohem důležitější pro další architektonický vývoj hradu však byla přístavba na čtyřbokém půdorysu u severovýchodního nároží hradu, která byla první kamennou částí hradu, vystavěnou mimo původní vnitřní hrad. Právě touto přístavbou, která byla s druhým hradním palácem propojena koridorem prolomeným v původních hradbách, začala výstavba hradního pláště v proporcích původního hradního areálu, který se dochoval do současnosti. Snahy vytvořit z Pernštejna nedobytnou pevnost pak vyvrcholily stavbami dvou věží. Na východním cípu hradního areálu vyrostla válcová věž s břitem otočeným směrem k Nedvědici a pro ochranu hlavního vstupu do hradu, prolomeného do hradeb na severní straně, pak nechali Pernštejnové vystavět věž hranolovou. Vilém I. z Pernštejna se objevil na scéně ještě v souvislosti s uvězněním mistra Jana Husa. Přestože se stárnoucí a nemocemi stíhaný velmož brzy stáhl z veřejného života, dramatických událostí spojených s vypuknutím husitských válek se patrně ještě dožil. Jeho syn Jan I. z Pernštejna, který ještě před polovinou dvacátých let 15.století převzal od otce rodinný majetek, sice v roce 1433 sliboval spolu s dalšími představiteli moravské šlechty věrnost císaři Zikmundovi, zanedlouho však navázal úzké vztahy s husitskou stranou a poté neváhal a z této pozice vystupoval proti císaři i proti jeho zeti Albrechtu Habsburskému. Na Moravu byla proto poslána trestná výprava, kdy v roce 1424 došlo k neúspěšnému obléhání Pernštejna. V listinách je uvedeno, že ze všech moravských hradů odolaly císařskému obléhání pouze dva Kunštát a Pernštejn. Je více než symbolické, že pevnost a nezdolnost obou sídel v tomto konfliktu stála u začátku mimořádné mocenské expanze rodů, které oba hrady vlastnily. Z bouřlivých husitských válek, vleklého bezvládí a následného poděbradského věku vyšli páni z Pernštejna mocensky posíleni jako málokterý rod Českého království. Pernštejnové obnovili původní rozsah starobylé rodové domény v horním povodí řeky Svratky. Přerod válečníka v zemského úředníka a znalce práva je pro osud Jana I. z Pernštejna stejně příznačný jako proměna dědice pochybně získaného majetku ve vlastníka jedné z nejrozsáhlejších a právně zajištěných panských majetkových domén v zemi. Svoji podobu v této době měnil i hrad. Je pravděpodobné, že obranyschopnost přední pevnosti husitství na Moravě výrazně posílily přestavby nedlouho po neúspěšném obléhání. V souladu s vývojem obléhacích strategií obklopil hradní jádro pás pevných hradeb s příkopy a padacími mosty, které doplnila další masivní válcová věž, chránící hrad z jihu. Nové fortifikační prvky učinili hrad prakticky nedobytným. I když do budoucna doznal obranný systém dalších proměn, jeho podstatná část vznikla právě v této době. Důvod pro začátek nejrozsáhlejší stavební etapy přinesl ničivý požár, který na hradě vypukl nedlouho před rokem 1460. Tato událost donutila Jana I. z Pernštejna k dalším investicím do výstavby hradu. V druhé polovině vlády Jana I. z Pernštejna byla dokončena výstavba členitého a velkolepě působícího hradního pláště, která dala Pernštejnu dnešní neopakovatelný vzhled. Během této přestavby zanikla s konečnou platností obranná funkce nejstarší břitové věže, kterou obestavěl okolní hrad natolik, že hrad převyšuje v podstatě pouze střechou na renesanční polygonální atikové nástavbě. Za mohutnou zdí hradního pláště vznikla v prvním patře řada úzkých místností, které byly podobně jako rytířský sál, obytná věž i další místnosti ve vyšších patrech rozšířeny a osvětleny vystupujícími arkýři, vysazenými na krakorcích. Zdánlivě nahodile vzniklé místnosti propojila v prvním patře chodba, vedoucí po temeni někdejší hradby do nejstaršího hradu. Působivý koridor, zaklenutý lomenou valenou klenbou s dochovanou pozdně gotickou omítkou, obíhá hrad od jihovýchodního nároží nejstaršího paláce kolem břitové věže a končí v nároží velkého přijímacího sálu. Je možné, že odstraňování následků požáru mohlo být podnětem ke změně již stejně nevyhovujícího řešení vstupu do starého hradu, který se mezitím měnil na palác. Možnosti Jana I. z Pernštejna nedokládá jen nákladná přestavba, ale především zřejmá velkorysost při řešení interiérů. K reprezentaci předního velmože království ze sklonku středověku už nestačily pouze mohutné hradby a vysoké věže. Hradní pán, spojenec, přítel a rádce krále, nechal ve svém hlavním sídle přetvořit teprve nedávno vystavěné prostory, na jejichž místě vznikla nová vstupní schodištní hala, do níž ústil nový vstup s navazujícím přijímacím a rytířským sálem. Místnosti zjevně přizpůsobené ceremoniálu, během něhož pán z Pernštejna vítal a hostil vzácné návštěvy, se ve všedních dnech staly živoucím srdcem stavby, rušným místem setkávání obyvatel hradu, do něhož i v budoucnu ústili všechny komunikace. Vedle místností určených pro světské slavnosti vznikla na hradě i domácí kaple, zasvěcená patrně patronce horníků a vojáků svaté Barboře, vložená do jednoho z prostorů na plášti druhého patra, na jehož arkýři je dodnes patrný obrys původního hrotitého okna. Je pravděpodobné, že v závěru života Jana I. z Pernštejna zahájila svou činnost stavební huť i výstavba třetího patra. Panství zdědil po svém otci Vilém II. z Pernštejna, vlastnící nezávisle na otcově dědictví značné prostředky z odkazu svého dědečka Jana z Lomnice. Snad v duchu otcova přání navázal na jeho stavební akce, které pak na Pernštejně pokračovaly až do následujícího století. Dokončené třetí patro hradu doplňovaly mnohem propracovanější mramorové kamenické prvky, mezi něž patří především rozměrná pravoúhlá okna s bohatě tvarovaným a profilovaným ostěním či zajímavý portál s propracovaným záclonkovým záklenkem v interiéru hradu, vycházející svým tvaroslovím ze zásad pozdně gotických dekorací, které byly vytvářeny v saské Míšni na přelomu třetí a čtvrté třetiny 15.století. Do časů Viléma II. z Pernštejna nepochybně spadá i úprava vstupní části, z nichž vyniká již zmiňovaný mramorový portál s hrotitým záklekem, nad nímž je umístěn tympanon s rodovým erbem nebo umělecky dokonalá sklípková, nebo také diamantová klenba ve vstupní síni, typická pro nejkrásnější stavby začínající renesance v Čechách a na Moravě. Přestože Vilém II. z Pernštejna následně přesunul svoji stavební aktivitu do Pardubic a na svá nově získaná východočeská panství, financoval na rodovém hradě i značně technologicky pokročilý fortifikační prvek v podobě barbakánu, sloužícího k obraně brány a hlavní přístupové cesty k hradu. Vilémovi II. z Pernštejna se díky obratnému politickému lavírování, dědictvím, výhodným sňatkem, značnými hospodářskými schopnostmi, ale také díky mimořádné inteligenci a notné dávce štěstí, podařilo v království nashromáždit majetek, který zdaleka převyšoval do té doby největší pozemkovou držbu pánů z Rožmberka. Vilém II. z Pernštejna si však narozdíl od nich nevytvořil souvislou doménu. Rozsáhlá panství, obvykle zakoupená s jasným plánem na jejich zvelebení, si díky značným příjmům pořizoval na jihu Čech, zrovna tak jako v úrodných částech střední Moravy. Nejdůležitější državy s nově vybudovanými rybníky a vodními kanály, však vybudoval v Čechách, kde nedlouho po roce 1490 začal stavět své nové hlavní sídlo Pardubice. Honosná raně renesanční rezidence v těsné blízkosti rozrůstajícího se města, zasazená do vzkvétající pernštejnské krajiny, sahající od Labe až k Orlickým horám, měla svůj význam zejména díky výhodné poloze vůči Praze, kde Vilém II. z Pernštejna zastával nejvýznamnější zemské a dvorské úřady. Bylo zcela zřejmé, že v rámci nově budované rezidenční sítě, kde hrály vedle Pardubic významnou roli i hrad Helfštýn, či zámky v Moravském Krumlově a Prostějově, hrad Pernštejn začne ztrácet svůj význam. V pramenech z té doby je sice možné najít zmínky o urozených návštěvách a hostinách pro zemské hodnostáře na Pernštejně, které se pořádali v hradních sálech až hluboko do následujícího století, proměna životního stylu a odlehlost sídla daleko od centra moci však pozvolna přesouvala hrad mimo hlavní centrum pozornosti. To co však hradu zůstalo, byla zcela nezastupitelná symbolická funkce kolébky rodu, která byla o to důležitější, oč byli Pernštejnové pyšní na svůj domácí původ. Skutečnost, že členové rodu trávili ve zdech hradu čím dál míň času, nezměnila nic na pokračující stavební činnosti ve stylu pozdní gotiky a renesance. Pernštejn zůstal i nadále sídlem, v němž byly uchovány nejdůležitější rodové památky, zejména pak rozsáhlý archiv. O silných vazbách k okolní krajině a rodovým tradicím svědčí i skutečnost, že se všichni členové rodu nechávali pohřbít po boku svých předků v nově budovaném kostele v Doubravníku. Do závěru vlády Viléma II. z Pernštejna, případně do prvních let vlády jeho dědice Jana Bohatého z Pernštejna spadá i výstavba tak zvaného renesančního paláce, který završil stavební vývoj hradu. Mohutná dvoupatrová přístavba přeťala prostor mezi stávajícím hradním palácem a vnějším opevněním, takže musel být v jejím přízemí zřízen mohutný průjezd, příznačně nazvaný Černá brána. Nově přistavěný trakt s prostorným sálem v prvním patře a obytnými místnostmi v následující etáži zapadá svým formálním architektonickým řešením, jednoznačně do období pozdní gotiky. Pohodlné a světlé místnosti v bezprostřední blízkosti rytířského sálu, vybavené kachlovými kamny, prevétem či v torzu zachovaným malovaným záklopovým stropem, však celkovým vyzněním jednoznačně ohlašují renesanční životní styl. To co je od té doby pro Pernštejn příznačné je bílý mramor. Mimořádně kvalitní a ve středoevrospké pozdně gotické architektuře spíše výjimečný stavební kámen, těžený v nedalekých lomech kolem Nedvědic. V interiérech hradu z něj byly vytvořeny svorníky s tesanými erby stavebníků a jejich manželek, klenební žebra, portály, schodištní stupně či krby, na plášti hradu zářil mramor ze stupňovitých krakorců, ostění oken a portálů. Právě dokonale opracovaný kámen z nedalekých lomů dal nově přestavěnému Pernštejnu, hradu, který neměl v té době na Moravě obdoby, nové přízvisko - mramorový hrad. Na sklonku vlády Jana Bohatého z Pernštejna začaly dosud neochvějným majetkem Pernštejnů otřásat první příznaky krize. Hlavním důvodem krize byly závratné úvěry Habsburků, kteří Pernštejnskými penězi pokrývali nákladnou válku i velkoryse pojatou vladařskou rezidenci. Přátelské služby rodu sice upevňovaly jejich postavení na císařském dvoře ve Vídni, ale zároveň nenávratně zatěžovaly rodovou pokladnu. Pernštejnové v té době velmi zpychli a zpohodlněli. Nákladný životní renesanční styl, s nímž souvisel i pobyt u Vídeňského dvora, nákup luxusních a velmi drahých předmětů, financování slavností, zahraniční cesty i vydržování vlastních dvořanů a platy služebnictvu, donutil syna a dědice Jana Bohatého Jaroslava z Pernštejna k odprodeji prvních významných českých panství. Tuto tíživou situaci nezmírnila ani přízeň císařské rodiny ve Vídni, ani schopní úředníci v čele Pernštejnského dominia, snažící se odvrátit hrozící bankrot všemi prostředky. Jen pro ukázku, dluhy tohoto rodu jen několik let před smrtí Jaroslava z Pernštejna dosahovaly tak vysoko, že jen úroky z nich byly vyšší než příjmy z nejvýnosnějšího pardubického panství. Jaroslav před věřiteli uprchl do Itálie, kde zemřel. Pardubické panství a na něj vázané dluhy převzala královská komora, čímž se s konečnou platností rozpadla největší rodová majetková základna v Čechách. Podobnou krizí procházela i moravská panství mladšího Jaroslavova bratra Vratislava z Pernštejna. Za jeho vlády se sice rod propracoval až do nejvyšších pater evropské aristokracie, tento muž se pohyboval se stejnou samozřejmostí na císařském dvoře ve Vídni, ale i na královském dvoře v Madridu. V roce 1566 získal od císaře nejvyšší zemský úřad, stal se tedy nejvyšším kancléřem. Jeho skvělá kariéra ho tak přesunula do Prahy a zanedlouho také do Litomyšle, kde si navzdory svízelné finanční situaci začal stavět jeden z nejvelkolepějších zámků české renesance. Většina moravským panství, ale byla za jeho vlády prodána. Hrad Pernštejn však zůstal nadále v majetku rodiny. Úplnému hroucení majetku na Moravě zabránilo dědictví po mladším bratrovi Vojtěchovi z Pernštejna a následně pevná pozice ve špici zemské vlády. Zřejmé však je, že jistou roli v rozhodnutí udržet nejstarší rodové sídlo sehrály i silné vazby posledního významného člena rodu na krajinu, odkud pernštejnská moc vzešla. Následující generaci Pernštejnů jakoby opustilo štěstí. Jaroslavův syn Maxmilián z Pernštejna, zemřel náhle jako oblíbený dvořan papeže Klementa VIII., dodnes v Římě zůstal pouze Maxmiliánův skvostný náhrobek. Další Jaroslavův syn a Pernštejnský vládce Jan z Pernštejna spíše nežli s pokračováním starobylého moravského rodu, díky výchově své matky Španělky Marie Manrique de Lara, spojil svoji kariéru s císařskou armádou. Kvůli výdajům spojenými s vydržováním vlastního pluku a neschopnosti řídit rodinné finance dále musel pokračovat v rozprodávání značně ztenčeného majetku. Bez jakéhokoli sentimentu postupně odprodal Přerov, Lanškroun, Tovačov a v roce 1585 došlo i na starobylou doménu kolem hradu Pernštejn. Udělal to také díky vidině dědictví litomyšlského panství po matce. Hrad Pernštejn tak získal Pavel Katarýn z Kataru. Tomuto pánovi se podařilo zakoupit i okolní panství Dalečín, Jimramov a Kunštát, vytvořil tak obrovské dominium. V moravské stavovské obci mu však chyběla patřičná autorita, třebaže se díky majetku dostal až k úřadu zemského místopísaře a purkrabího a nakonec i do panského stavu. Jeho hromadění majetku na Moravě mu přineslo nelichotivé přízvisko podezřelého zbohatlíka, těžícího z potíží urozených. Jeho vláda na hradě byla pouhou epizodou. Krátce po jeho smrti se začal rozsáhlý majetek rozprodávat pod tíhou dluhů, takže jeho potomci prodali hrad i panství Janu Rájeckému z Mírova. Po předčasné smrti tohoto pána, byl roku 1609 majetek zapsán do zemských desek vdově Esteře Marii Žejdlicové ze Šenfeldu a jejímu novému manželovi Adamu Lvu Líckovi z Rýzmburka. V době prodeje pernštejnského panství se v zemích Koruny české pomalu schylovalo k zásadnímu politickému a náboženskému střetu, který měl bezprostřední dopad i na dějiny hradu. Adam Lev Lícek z Rýzmburka dezertoval krátce po stavovském povstání k císařské armádě, s níž následně bojoval proti vzbouřeným stavům na Moravě a v Dolním Rakousku. Po dobu jeho nepřítomnosti v roce 1619 jeho manželka musela sledovat, jak jí panství i hrad zabavují páni z moravského direktoria a poté v roce 1620 dorazila zpráva, že její manžel zemřel. Celá situace se změnila až po bitvě na bílé hoře. Energická vdova se u císaře domohla navrácení majetku a krátce poté se potřetí vdala. Jejím manželem byl hrabě Kryštof Pavel z Liechtensteinu - Castelkornu. Tento šlechtic si vydobyl uplatnění u tyrolského dvora a následně v císařské armádě. Význam jeho osoby ještě vzrostl, když ve funkci hofmistra stanul v čele rozsáhlého dvora Albrechta z Valdštejna. Tuto slibnou kariéru však zpřetrhala vražda Albrechta z Valdštejna i třicetiletá válka. Válka se však vyhýbala jeho hradu až do května 1645, kdy k němu kvůli obléhání Brna dotáhlo sedm pluků švédské armády. K hradu se nyní upírala pozornost celé země, zejména proto, že švédská vojska prošla zatím bez větších problémů skoro celou zemí a dobyla většinu opevněných sídel. Pevné gotické opevnění však odolalo útokům téměř šesti tisícům švédských vojáků, ale i sedmi dělům rozestavěných na okolních kopcích. Dělové koule na hradě poničili jen střechy, dřevěné ochozy, podsebití a dřevěné mostky, spojující budovy hradu. Hrdinná obrana hradu předznamenala jeho status budoucí zemské pevnosti, díky kterému se hrad a jeho obranný systém zachoval ve zcela unikátně nedotčené podobě. Kryštof Pavel z Liechtensteinu - Castelkornu zemřel v roce 1648. Je zřejmé, že už druhá generace tohoto rodu se svým moravským sídlem, celým panstvím a jeho obyvatelstvem sžila více, než by se dalo od původně rakouské rodiny očekávat. Majitelem hradu se stal Maxmilián z Liechtensteinu - Castelkornu, který v mnohém navázal na pernštejnské období. Hrad využíval jako svoje hlavní sídlo, které částečně přestavěl a kam přesunul rodové památky i archiv. V době jeho vlády vzniklo v západním křídle několik nových světlých místností a opravy interiérů se dotkly i třetího patra východní části hradu. Z pramenů vyplývá, že se za těchto časů na hradě nacházela nejen rozsáhlá sbírka obrazů, zejména pak rodinných portrétů a náboženských scén, ale i hudební nástroje a velké množství vzácných stříbrných a zlatých předmětů, které on sám zakoupil, případně zdědil po svém otci či bratrech. Podobně jako Pernštejnové se i on věnoval zvelebování válkou poničeného panství. Hraběnka a jeho manželka Cecílie Radegunda z Bemmebergu, se do paměti poddaných dostala jako zbožná a milosrdná žena pomáhající nemocným. Po smrti svého manžela dožila skromně ve zdech hradu. V roce 1655 byl hrad prohlášen za zemskou pevnost. Stal se tak strategickým opěrným bodem, opevněným zázemím hlavního zemského města Brna, které stálo v cestě armádám ze severu, které by pochodovali v budoucnu na Vídeň. Přestože status pevnosti představoval značně prestižní záležitost, majitelům hradu situaci spíše komplikoval. Dohled zemských inženýrů vylučoval jakékoli významnější stavební zásahy, navíc na hradě sídlila vojenská posádka. V závěru 17.století zdědila hrabata z Liechtensteinu - Castelkornu významné panství v Telči, kam následně přesunula svoje hlavní sídlo. Velkorysé renesanční sídlo se zahradou a půvabným rezidenčním městem totiž představovalo pro vrcholně barokní reprezentaci mnohem příznačnější zázemí nežli středověký hrad, který byl v 15 - 17.století velmi politicky i vojensky významný. Nyní však už ztrácel na významu a navíc komfortnější a pohodlnější pro jeho majitele už bylo pobývat na nějakém zámku. Poté co byl na Telč i se souhlasem císařského dvora přenesen pernštejnský fideikomis, nebránilo už nic tomu, aby bylo panství prodáno. V srpnu roku 1710 koupil pernštejnské panství za sto deset tisíc zlatých dolnorakouský vládní rada rytíř František Stockhammer. Z hradního vybavení přenechala hrabata z Liechtensteinu - Castelkornu novému majiteli jen část zbrojnice, zbytek si převezli na své nové sídlo. Nový majitel hradu se sice nemohl pyšnit urozeností, svými schopnostmi však mnohé členy aristokratických rodů převyšoval. Tento muž pocházel z norimberské mešťanské rodiny, vystudoval lékařství a nedlouho nato se přestěhoval do Vídně. Tam na sebe poprvé upozornil během morové epidemie, kdy zavedl natolik účinná hygienická opatření, že se podařilo nemoc zažehnat. Jeho schopností si všiml císařský dvůr a on se stal osobním lékařem císaře Leopolda I. a jeho rodiny. Poté působil jako profesor a následně dokonce jako děkan lékařské fakulty na vídeňské univerzitě, ale přitom zanedbával svoji lékařskou praxi. Obětavě pomáhal při tureckém obležení Vídně a za to potom byl povýšen do šlechtického stavu a také jako rektor do čela vídeňské univerzity. Během vlády rodu Stockhammerů na Pernštejně, zejména pak v prvním desetiletí, hrad prošel druhou fází barokních úprav, které se týkaly zejména úprav rytířského sálu a přilehlých interiérů, hradní kaple, zřízení rozsáhlé terasové okrasné zahrady a výstavby dalších hospodářských budov. Nový majitel si s ohledem na pohodlí i okázalé vystupování v podstatě vestavěl do nedotčených hradních zdí zámecké místnosti. Baroknímu životnímu stylu se snažili Stockhammerové přizpůsobit i další obytné místnosti. Nasvědčuje tomu i pozoruhodná listina, pozůstalostní inventář z dubna 1741, sepsaný po smrti dalšího majitele barona Františka Pavla Stockhammera, popisuje vybavení hradních interiérů, jako by šlo o zámecké prostory. Do hraběcího stavu povýšení Stockhammerové využívali i brněnský palác, celé panství vlastnili až do smrti Josefa Stockhammera v roce 1793, kdy byl značně zadlužený Pernštejn postoupen švagrovi posledního majitele guberniálnímu radovi a zemskému podkomořímu baronu Ignáci Schroffelovi z Mannsberka. Kariérní úředník a propagátor osvícenských ekonomických reforem nebyl pouze schopným byrokratem, ale také nadšeným milovníkem preromantické literatury a kultury. Svoji pozornost věnoval v této souvislosti hlavně terasové zahradě, která se za jeho působení stala jedním z divů Moravy. Soudobá vlastivědná publicistika ji opěvovala stejně nadšeně jako samotný hrad. Působení rodu však bylo velmi krátké. K zármutku celé rodiny zemřel na plicní chorobu v červenci roku 1806 jediný Schroffelův syn František Josef. Dědičkami velkého majetku rodu se tak staly vnučky Antonie a Josefína. Josefína se provdala za majitele sousedního panství hraběte Viléma Mittrowského z Nemyšle. Tímto sňatkem došlo ke spojení panství Dolní Rožínka a Pernštejn, k němuž během druhé generace rodu získali Mittrowští ještě panství Sokolnice a Szarvas v Uhrách, čímž se stali jednou z nejbohatších moravských aristokratických rodin. Hrad Pernštejn, k němuž se noví majitelé viditelně přihlásili v roce 1828, se stal v době vrcholícího romantismu a s ním spojených počátků turismu jednou z výkladních skříní rodu. Mittrowští vycházeli zcela záměrně vstříc požadavkům doby a ve zdech svého romantického hradu začali shromažďovat skutečné i fiktivní exponáty, dokazující jeho starobylou minulost. Vedle komentářů nadšených návštěvníků a zmínek v turistických průvodcích se popisy hradu staly nedílnou součástí německy psané vlastivědy. Podobně jako další významné rody zaměstnávala hraběcí rodina už od poloviny čtyřicátých let 19.století svého vlastního vrchního architekta, který v jejich službách realizoval jak úpravy hradu a dalších sídel, tak vrchnostenských a hospodářských budov. Tento architekt se uplatnil zejména při rekonstrukci interiérů. Jeho nejvýznamnější adaptací však bylo zařízení nové hradní knihovny na začátku šedesátých let 19.století na místě původního sálu v renesančním paláci. Neogotickou architekturu doplnil na míru navržený mobiliář. Právě v této romantické proměně hradu, často ovlivněné tradovanými zkázami a vymyšlenými historickými událostmi, spočívá klíč k většině hradních pověstí udržovaných v obecném povědomí do současnosti. Ze zcela odlišných teoretických závěrů vycházeli záměry na přestavbu hradu v časech dalšího majitele hraběte Vladimíra I. Mittrowského v druhé polovině osmdesátých let 19.století. Příčinu pro novou přestavbu památky zavdal požár jedné věže. Přestavba měla být pojata jako vědecký projekt, v němž se měli propojit nejmodernější zásady přísného historismu, dějin umění a začínající památkové péče. Po staletí organicky vznikající architektura hradu měla dostat sytém a řád. Restaurování hradu v souladu s nejmodernějšími francouzskými metodami se mělo týkat především střech a ochozů. Krovy na hlavním paláci měli být v jednotném vzhledu a výšce s věžičkami a vysokými komíny. Nepravidelnost na fasádě paláce, tvořené vystupujícími arkýři a různě velkými okny, měl sjednotit částečně krytý a částečně otevřený ochoz, obepínající ve výšce třetího patra celý hrad. Samostatně stojící věž poškozenou požárem a hlavní vstupní bránu pak mělo podle projektu doplnit mohutné podsebití završené střechou. Restaurování hradu, mající zachovat podstatné prvky středověké památky, připomíná soudobou rekonstrukci hradu Karlštejna. Na rozdíl od tohoto projektu však nebyly návrhy na Pernštejnu nikdy realizovány. Patrně z důvodů finanční náročnosti předpokládaných stavebních akcí hrabě Mittrowský na přestavbu bohudík rezignoval. Velkorysé řešení tak dodnes dokládají pouze dochované plány v pernštejnské knihovně a mramorový hrad v podobě získané během vlády Jana I. z Pernštejna zůstal díky bohu zachován do současnosti. Po vzniku Československa byl prosperující velkostatek Mittrowských vážně narušen pozemkovou reformou. Hrad Pernštejn však zůstal v majetku rodiny, stejně jako zámky v Sokolnicích a v Dolní Rožínce. Na rozdíl od privátních sídel zůstal otevřen veřejnosti a pokladně velkostatku přinášely příjmy z prodeje vstupenek nemalý zisk. Po smrti Vladimíra II. Mittrowského v roce 1930 převzal majetek jeho nejstarší syn Vladimír III. Mittrowský, který se v roce 1939 přihlásil k německé národnosti. Podobně jako za husitských válek nebo za války třicetileté se pevné zdi Pernštejna staly ve čtyřicátých letech minulého století skladištěm pro zvláště cenné věci. V roce 1943 bylo na hrad deponována část vzácných sbírek Zemského muzea v Brně, v němž byly na jaře 1945 z rozhodnutí Vladimíra III. Mittrowského připojeny i bedny s nejvzácnější částí zámeckých mobiliářů ze Sokolnic a Dolní Rožínky. Většina věcí byla však po válce rozkradena. Navzdory ubytování německých vojáků na jaře 1945 nedošlo ani k poškození hradu, ani k výraznějším ztrátám na jeho historickém vybavení, což způsobila mimo jiné i značná pozornost, která byla hradu věnována. Vladimír III. Mittrowský se na sklonku války rozhodl odejít do zahraničí. Po válce začali následné konfiskace tří velkostatků včetně hradu na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše. Konfiskovaný Pernštejn patřil jako perla našich hradů ke skupině prvních památkových objektů, které požadovala Národní kulturní komise už roku 1947, oficiálně byl však do její správy zahrnut až v květnu roku 1949. Nenávratné škody v souvislosti s prodejem z původního mobiliáře, během nichž většinou vzalo za své vybavení provozních místností, které postihly hrad až na začátku padesátých let. Přestože většinu nově získaných hradů a zámků hodlali památkáři proměnit na tematická muzea a galerie, tak bylo rozhodnuto v rámci celkové koncepce programového využití památkových objektů, o exkluzivní skupině památek, na jejichž charakteru nemělo být nic měněno, neboť to vyžaduje úcta k nim. Mezi nejvýznamnější památky byly zahrnuty Karlštejn, Pernštejn, Jindřichův Hradec, Nové Hrady, Kratochvíl a Telč, přičemž se rozhodlo o nemalých finančních požadavcích pro rozsáhlou rekonstrukci hradu. Komise která tak rozhodla ve stejné době uvažovala o něčem podobném jako Mittrowští s tím, že to však mělo být poněkud pozměněno a doplněno mobiliářem z dalších konfiskovaných zámeckých objektů tak, aby to odpovídalo středověké podstatě hradu. Podle schváleného plánu měli být na hradě umístěny hned dvě expozice, první měla být věnována pokrokové stavební činnosti Pernštejnů, jak se moderně orientovala v italské renesanci a jaký měla vliv na vstup renesance do českých zemí a mělo to být doplněno dokumentovanou stavbou pardubického zámku. Druhá expozice měla ukazovat vztah feudálů 16.století k novým výrobním prostředkům. V místnostech podél gotické chodby měly být vystaveny zbraně a také středověká obranná technika, dále plány hradu, historické mapy a plány jiných moravských středověkých hradů. Od roku 1957 se na pět let stala součástí hradní trasy expozice Okresního vlastivědného muzea v Bystřici pod Pernštejnem. Na rekonstrukci se velmi intenzivně pracovalo v padesátých letech, tyto práce se týkaly štukové výzdoby, nástěnných maleb, obrazů, plastik a figurální výzdoby hradního parku. V roce 1960 převzala hrad jiná instituce, Státní památková správa. V roce 1964 byla realizována nová instilace, která vycházela z podstaty památkového objektu jako příkladného středověkého hradu s rozsáhlým systémem opevnění. Cílem této instalace a prohlídky samotné, mělo být poučení návštěvníka o hradním objektu s důrazem na vnímání středověké architektury, doplněné mobiliářem, který byl typický pro tu nebo onu dějinnou epochu. Instalace skončila v roce 1971 a byl při ní bohužel také kladen velký důraz na očištění hradu od novodobých zásahů a příliš hlubokých stop po životě majitelů hradu a zvláště po těch posledních, tam nemělo zůstat vůbec nic. V letech 1975 - 1977 měla být instalace doplněna a tak, aby byla více posílena instalační než galerijní poloha se sporadicky vyskytujícími se artefakty v holých hradních prostorách. Kromě odborníků minulého režimu však o hrad projevovala zájem i široká veřejnost. Po roce 1989 se začal přístup odborníků v přístupu k památkovým objektům měnit. V nově prosazované koncepci, zdůrazňující autentičnost výpovědí instalovaných prostor a snažící se o objektivní přístup k majitelům šlechtických sídel, vycházel záměr zpřístupnit návštěvníkům hradu Pernštejna další místnosti, které nebyly poznamenány necitelnou a ideologicky podbarvenou úpravou přelomových padesátých a šedesátých let. V roce 2000 se podařilo za minimálních nákladů zpřístupnit sedmdesát uvolněných místností, které většinou nesli stopy života z 19.století. Byla to nová návštěvnická trasa, zařízená v duchu interiérové instalace spojené s reálným životem posledních majitelů Mittrowských na Pernštejně. Úspěšné opravy hradu, týkající se zejména obnovy statiky a opravy střech, byly v roce 2005 přerušeny katastrofou. Vypukl požár v opravované budově sýpky, při němž kromě trámových stropů a střechy shořela i část kulturního mobiliáře, který byl uložený v depozitáři. Jenom díky mimořádnému nasazení jedenácti sborů hasičských jednotek se požár nerozšířil na celý hradní palác. Toto podnítilo vznik veřejné sbírky na opravu hradu. Takto získané prostředky a také finanční dotace státu umožnily v mimořádně krátkém čase začít likvidovat následky požáru a taky vybudovat požární systém, který by měl podobným katastrofám v budoucnu zabránit. Některé prostory byly zpřístupněny veřejnosti v roce 2008 a další pak v roce 2011. V roce 2015 se návštěvníkům naskytla možnost navštívit předsunuté opevnění i baštu s vyhlídkou na hradní areál. Zde cesta minulosti a vývoje hradu končí. Kamenný majestátní hrad postavený na skále uprostřed neproniknutelných lesů, místo jednoho z nejdůležitějších šlechtických moravských rodů, sídlo zemských hodnostářů, nedobytná pevnost, skvostná klenotnice svých majitelů, centrum moravského osvícení i zhmotněný romantický sen, přežil všechny své majitele. Je ukrytý okolními vrchy, odolával nepřízni časů a tím hlásal a stále hlásá slávu svých tvůrců, je symbolem jejich památky, bez ohledu nato jak je lidský život pomíjivý. Nelze jej spoutat do slov, je to král moravských hradů a jeho vznešenost je nutné vidět a vnímat. Jak vidět i když se minulý režim o památku nějak staral, tak ji u toho i pěkně znehodnotil a zdevastoval, protože neměl rád aristokracii a její bohatství. Proti králům, knížatům a dalším urozeným lidem měl spoustu věcí a k památce se choval, tak jako by mu patřila a přitom to byl palác, tedy obydlí lidí po několik století a oni si jej sami spravovali a zvelebovali. Celá doba 1945 - 1989 byla postavená na hlavu, ale o tom tady nechci povídat. Štěstí je že lidé přece jenom nějaký ten rozum mají. Úcta, péče a obdiv je to co tahle památka spolu s dalšími po celé České republice potřebuje, protože je až neuvěřitelné, jak v dobách, kdy lidé neměli nejmodernější techniku na stavení obydlí mohli postavit něco tak obrovského, impozantního a překrásného. Nemůžeme těmito stavbami ani jejich minulostí opovrhovat, nebo je jakkoli ničit, pokud nejsme schopni, je sami v takové nádheře znovu postavit a vtisknout novou minulost, jako to udělali lidé žijící o několik staletí dřív.
Natáčení:
Johanka z Arku, Tři mušketýři, Alexandr Něvský, Zlatý věk Sedmihradska, Upír Nosferatu, Můj obr, Fugger z Augsburku, Mladý Indiana Jonesdislava, Bathory, Dobrodružství kriminalistiky, Návštěvníci, Případ pro začínajícího kata, V erbu lvice, Ztratila se bílá panní, Na baňu klopajů, Martin Luther, Válka volů, Alchymista, Tomáš Munzer, Muž v soli, Takmer ružový príbeh, Dobrý král Václav, Kam čert nemůže, Pardaillan, Červený bedrník, Van Helsing, Popolvar, Pod námi Atlantida, Putování za Vánoční hvězdou, Jak se budí princezny, Princezna na hrášku, Paví pírko, Princezna Fantaghiro, Sedmero krkavců, Sůl nad zlato, Princezna a chuďas, Sen o krásné panně, Pták Ohnivák, O ztracené lásce, Šťastný smolař, Čert ví proč, Čarovné dědictví
Majitelé hradu:
1.Pernštejnové (mezi lety 1270 a 1285 - 1585) šlechtický rod
2.Pavel Katarin z Kataru (1585 - 1609) šlechtic
3.Adam Lev z Rýzmburka (1609 - 1623) šlechtic
4.Liechtensteini - Castelkornu (1623 - 1710) šlechtický rod
5.Stockhammerové (1710 - 1793) šlšchtický rod
6.Ignác Schroffel z Mannsberka (1793 - 1828) šlechtic
7.Mittrowští z Nemyšle (1828 - 1945) šlechtický rod
8.Československá republika (1945 - 1960)
9.Československá socialistická republika (1960 - 1990)
9.Česká a Slovenská federativní republika (1990 - 1992)
10.Česká republika (od roku 1993)
Fotografie:
