Hrad Karlštejn
Geografie:
Hrad se nachází na katastrálním území Budňany v městysu Karlštejn v okrese Beroun asi třicet kilometrů jihozápadně od centra Prahy. Nachází se uprostřed chráněné krajinné oblasti Český kras.
Historie:
Krajina kolem místa, kde se postavil které si Karel IV. pro svůj záměr vyhlédl nebyl zdaleka liduprázdný a neosídlený, v okolí byla dosud nečetná pole a vsi střídaly se zalesněnými vrchy. Místo na kterém se hrad postavil bylo vybráno podle běžných středověkých zásad tak, aby bylo možno využít všech obranných možností, které poskytoval terén. Byl to skalnatý ostroh svažující na temenu ve tvaru písmene L, spojený mělkou úžinou s masivem Kněží hory, avšak oddělený od ostatních jej převyšujících svahů dvěma hlubokými údolími. Hrad tak stojí na ostrohu a přece v údolí, chráněný okolními horami. Na jižním konci ostroh zahýbal takřka v pravém úhlu k západu a spadal za skalnatými srázy do údolí. Na západě a východě oddělovala hrad hluboká údolí od okolních kopců, které jej na všech stranách téměř zakrývaly před zraky nepřítele. Mezi západním vrchem Javorkou a hradním návrším tekl hlubokým dolem od severu do Berounky Mořínský potok, důležitý zdroj vody pro hrad. Za východním údolím zvaný Studený důl, se zdvíhal vrch Haknovec a nad jižním údolím odděloval hrad od Berounky kopec Plešivec. Stavba byla započata roku 1348, avšak úpravy terénu skal a příkopů mohlo probíhat již dříve. Sedlo v úpatí Kněží hory a budoucího hradního vrchu bylo prokopáno širokým a hlubokým příkopem, který staveniště od mateřské hory oddělil a poskytl staviteli základní materiál - kámen. Karel IV. od počátku chtěl postavit hrad na bezpečném, naprosto nedobytném a přece snadno přístupném místě, které by nebylo od Prahy příliš vzdálené. Mělo to být monumentální a reprezentační místo, zkrátka nádherná stavba, která měla mát také výsostnou funkci. Hrad měl chránit nejdůležitější královské listiny v zemi, dále pak drahocenné a svaté předměty, zejména říšské korunovační klenoty a také sbírku posvátných relikvií, které Karel IV. sbíral. Na hrad dokončený roku 1355 se jezdilo z Prahy po vysoké planině přes Dušníky, dnes Rudná a nedávno založenou ves Mořinu. Na severním konci Studeného dolu se tato cesta setkávala s jinou, která přicházela od brodu přes řeku Berounku, procházející podhradní vsí Bůdy, vzniklou v místech, kde si pracovníci na stavbě hradu postavili dřevěná provizorní obydlí. Po spojení na konci Studeného dolu pokračovaly obě cesty k západu sedlem k hradnímu návrší a to po severní straně příkopu vytesaného ve skále napříč sedlem, aby znesnadňoval přístup ke hradu. Teprve na západním konci sedla se cesta stáčela k jihu na dřevěný most, vedoucí přes příkop k první hradní bráně. Poslední část mostu před branou byl zvedací. První brána stála nad příkopem na počátku západního svahu hradního ostrohu. Byla to čtverhranná dvoupatrová věž s vysokou střechou. Z věže mohl být stále pozorován či ostřelován. Z prvního patra vedl portálek na ochoz hradby, stoupací od brány, vzhůru k opevnění velké věže. Ochoz, chráněný cimbuřím, byl uprostřed přerušen krytou baštou, jež skýtala strážím útulek před nepohodou. Od západního boku první brány vycházela další hradba, která po krátkém zálomu směřovala k jihu, zachovávajíc stále stejnou výšku nad Hlubokým dolem a končila u druhé hradní brány, vedoucí do nádvoří purkrabství. Příhrádek mezi oběma branami, situovaný na prudkém svahu, nebyl zastavěn. Dvoupatrová druhá brána se ve všem podobala první, měla pouze silnější zdi, ve střeše vikýře se stupňovitými štíty a její průjezd se otvíral navenek lomeným obloukem vjezdu a po jeho straně hrotitým portálem pro pěší. Oba vstupy se uzavíraly padacími mosty, spouštěnými jinak přes příkop. Přístup k hradu byl úmyslně volen tak, aby příchozí obcházel co nejdéle velkou věž, strmící se právě nad příkopem a nad branou, v nejvyšší, severní části hradu. Purkrabství, umístěné na nižším jihozápadním výběžku hradního ostrahu, tvořilo se svým nádvořím předhradí Karlštejna. Bylo opevněno tlustou hradbou, v jejíž západní smyčce stál dvoupatrový dům karlštejnských purkrabí. Zvenčí obíhal hradbu parkán, ohrazený nižší zdí, opatřenou rovněž ochozen s cimbuřím. Severní strana parkánu procházela zčásti podchodem pod purkrabskou budovou. Celé opevnění areálu purkrabství ovládalo západní i jižní údolí pod hradem. Do jejich styku z něho vybíhal úzký obdélný dvůr, opevněný vysokou hradbou s ochozy a cimbuřím, k níže položené studniční věží. Věž měla půdorys protáhlé podkovy a složitou vysokou střechu. Měla silné zdi a chránila hlubokou hradní studnu, do níž se přiváděla voda podzemní štolou do severu z Mořínského potoka. Čerpala se ze studny džbery na řetězech pomocí dřevěného šlapacího kola. Od studniční věže, která značně vyčnívala svými zaoblenými stranami z hradby také hluboko do svahu pod ním, se sbíhala do údolí vysoká hradební zeď až za Mořínský potok, kde byla opatřena vraty, jež se v čas potřeby mohla zavřít, takže celý hradní svah nad potokem byl komunikačně uzavřen. Poměrně rozlehlé nádvoří purkrabství bylo na východní straně uzavřeno mohutnou silnou hradbou, která už patřila vlastnímu opevnění vnitřního hradu. V jejím středu byla prolomena brána zaklenutá lomeným obloukem a zavíraná okovanými vraty. Byla to třetí hradní brána a zároveň hlavní vstup do vnitřního hradu. Ten se skládal ze tří budov, umístěných postupně nad sebou na třech terénních stupních hradního ostrohu. Nejníže stál palác, nad ním tzv. kostelní věž a nejvýš velká věž. Odélná budova paláce zaujímala jižní okraj vnitřního hradu, měla funkci hradby a na konci byla ukončena půlválcovou věží. Vedle věže vybíhalo k severu kratší a užší dvoupatrové křídlo, postavené o něco později na hotovou východní hradbu jako obydlí ozbrojeného průvodu císařova. Palác stál na svahu, takže měl na jižní straně o jedno podlaží víc. Sklep, částečně vytesaný ve skále, byl původně větrán či také osvětlován jen úzkými průduchy a nebyl zaklenut. Měl jako všechna ostatní podlaží trámové stropy, položené na dřevěných průvlacích, podepřených ve sklepě a v přízemí kamennými pilíři a v patrech, kde toho bylo třeba, dřevěnými podpěrami. V přízemí byl na západní straně, proti vstupní bráně prostor, otevřený do nádvoří čtyřmi lomenými oblouky arkády, z něhož se po šikmé rampě sjíždělo do sklepa. Zbytek přízemí zaujímala jediná velká prostora zásobárny, osvětlená jen malými obdélnými okny. Vcházelo se sem třemi sedlovými portálky z úzkého dvora, který vznikl při severní straně paláce odlámáním skály, na níž stála sousední věž. Odtud také stoupalo nekryté schodiště k velkému lomenému portálu, jímž se vstupovalo do prvního patra. Kaple sv. Mikuláše i celé prostory prvního patra byly vyhrazeny Karlovým dvořanům. Druhé patro paláce obýval sám císař. Ze síně v druhém patře vedl úzký portálek na ochoz přilehlé hradby. V tomto patře byl také sál, na jehož stěnách byl vymalován rodokmen císaře Karla, smyšlené portréty jeho předků, skutečných i vybájených, počínaje Noem a trójským Priamem a konče věrnými podobiznami Karla IV. a jeho čtyř manželek. Tímto rodokmenem chtěl demonstrovat svou starobylou urozenost a právo na výsostnou funkci v čele křesťanstva. V severní stěně sálu byl lomený portál, jímž se po padacím můstku a krytém dřevěném schodišti chodilo do kostelní věže. Ve východní stěně byl dřevěný lomený portál, vedoucí do sousední místnosti obývané Karlem IV., sloužila jako jeho pracovna i audienční síň. Osvětlena byla od jihu sdruženými okny arkýře a vytápěna krbem. Zdobný dřevěný portál ji spojoval s Karlovou ložnicí. Ta měla dvě okna k jihu, krb a při severním boku půlválcové věže prevét, přístupný úzkou chodbičkou. V prostoru věže byla císařova soukromá kaple. Z ní vedlo v tloušťce jižní zdi věže šnekové schodiště do pokojů císařovniných, které byly ve třetím patře. Toto patro, umístěné už pod vysokou valbovou střechou, bylo postaveno z brázděného zdiva. Mělo rychlejší sled oken, menších než v obou patrech spodních a jeho jižní strana, obrácená do podhradí, byla rytmizována šesti polygonálními arkýři s vysokými jehlancovými střechami. Z půlválcové komory ve věži, která tu byla jediná ještě zděná, pokračovalo točité schodiště do posledního, brázděného patra věže, která jím palác převyšovala, kryta vysokým kuželem střechy. Polopatro mělo pravděpodobně polygonální nárožní arkýře s ostrými jehlancovými střechami. Do věže se chodilo buď z druhého patra paláce už zmíněným můstkem, který končil v jejím prvním patře, anebo z ochozu západní hradby po padacím můstku do jejího přízemí. Ze síňky za vstupním portálem tu vycházelo schodiště v síle západní zdi do prvního patra. V přízemí a i patře bylo po jedné síni v jižní a po dvou menších v severní polovině věže. Do druhého patra, kde byl původně jediný sál, vedlo schodiště v síle východní zdi a pokračovalo do podstřešního polopatra. Všechny místnosti měly trámové stropy, v přízemí a v polopatře, tesané portály a některé byly vybaveny krby a prevéty. Snad byly původně určeny rytířským manům, kteří měli za úkol ochranu sousední velké věže. Výjimkou byla drobná kaple v tloušťce mírně zesílené jižní zdi druhého patra, přístupná klenutou chodbičkou v síle zdi, odkud se teprve bohatě profilovaným pravoúhlým portálem vstupovalo do kapličky, zaklenuté dvěma poli křížové klenby osvětlené dvěma okny a s trojlistou kružbou v lomených záklencích. Hrušková žebra klenby zabíhala dvojím zalomením do přístěnných podložek. Portál uzavíraly těžké, ozdobně kované dveře. Vnitřní komunikace této větve byly důmyslně přizpůsobeny obranným zřetelům, neboť se jí chodilo z druhého patra paláce i do hlavní věže hradu, vztyčené v jeho severní části. Portálek ve středu severní zdi druhého patra vedl na hrázděný krytý přechod nad skalnatým terénem ústící do čtverhranné bašty uprostřed příčné hradby, jež k ní z obou stran příkře stoupala od západního i východního opevnění vnitřního hradu. Baštou se procházelo na malý dvorek, obehnaný vysokou zdí a odtud do čtverhranného přístavku, přiloženého k velké věži, jímž vedlo vřetenové schodiště do jejího prvního a druhého patra. Vysoká hlavní věž Karlštejna stála na nejvyšším terénním stupni hradního ostrohu. Byla to mohutná čtyřpatrová stavba obdélného půdorysu, krytá sedlovou střechou se stupňovitými štíty, kolem níž obíhal ochoz s cimbuřím. Tři spodnější patra byla podtržena kordónovými římsami a nároží byla rámována kvádry. Čelní zeď, obrácená k příkopu, byla velmi silná a neměla okna. Přízemí vyplňovaly dvě místnosti, v té zadní byl krb. V prvním patře byly podobné dvě prostory, ale měly žebrové křížové klenby, v zadní části opět krb a prevét za chodbičkou v síle zdi. Celé druhé patro zaujímal jediný sál kaple, zaklenutý dvěma poli křížové klenby s hruškovými žebry a osvětlený vysokými lomenými okny s kružbami, dvěma z východu a jedním ze západu, zasazenými v hlubokých výklencích, jakých se užívalo ve světských komnatách. Uprostřed severní stěny byl nad oltářní menzou obdélný výklenek s profilovaným orámováním a vpravo od něho sanktuárium. Schodiště v síle západní zdi stoupalo z předsíňky kaple do sálu, který vyplňoval celé třetí patro, kryt trámovým stropem, osvětlen ze tří stran okny se ve výklencích a vyhříván krbem. Sloužil totiž jako strážnice a zbrojnice. Ze severovýchodního koutu vedlo několik stupňů schodiště k chodbičce na prevét v tloušťce zdi. Kolem severozápadního koutu stoupalo přistavěné dřevěné schodiště do čtvrtého patra, podobného třetímu a odtud na ochoz, obíhající patu břidlicí kryté střechy přístupný i z podstřeší čtyřmi schody. Na severním konci střešního hřebene byla věžička se zvoncem, jímž prý hlásní dávali znamení, když přijížděl ke hradu významný host. Velká věž byla z celého hradu nejsilněji opevněna. Uzavíral ji nepravidelný čtyřúhelník ozubených hradeb, jehož delší strany tvořila východní hradba, táhnoucí se sem od paláce a západní hradba, která sem stoupala od druhé hradní brány. Strmé stoupání tu proměnilo jejich ochozy ve schodiště. Na severu je spojovala kratší zeď s cimbuřím a na jih od věže už zmíněná příčná hradba, k níž vedl můstek z kostelní věže. V rozích čtyřúhelníku stály kryté věžičky, v nichž se stráže ukrývaly před nepohodou. Zjevně chránil celek ještě parkán, který vycházel na jihu od parkánu purkrabství a táhl se podél celé jižní i východní strany hradu až za velkou věž. Z jeho ohybu při palácové věži vycházela hradba až do protějšího svahu Studeného dolu, který tak uzavírala. V hloubi dolu byla prolomena vraty, jimiž procházela cesta. Na západní straně vnitřního hradu přejímal funkci parkánu příhrádek mezi první a druhou bránou. Na severu zavírala jako svorník vnější pás opevnění mohutná lichoběžníková bašta pod velkou věží, propojená komunikačně s první bránou, s parkánem i s purkrabstvím. Tehdy Karel IV. pobýval na hradě i vícekrát do roka. Roku 1357 založil karlštejnskou kapitulu. Kanovníci však neměli pobývat na hradě a tak pro ně nechal postavit obydlí za příkopem při severním konci mostu, vedoucího odtud k první bráně. Šlo o patrový dům s kůlnami, stodolou a stájí. Původcem koncepce Karlštejna byl sám Karel IV. Projevuje s v ní jeho světonázor, náboženské i politické pojetí impéria, dále pak jeho značné vzdělání a zkušenosti, které získal zejména v mládí ve Francii. Hradu vládl jménem krále purkrabí, který se staral hlavně o bezpečnost a obranu hradu, proto velel hradní posádce. Vykonával však i správu jeho okolí, což zahrnovalo hradní panství a hospodářskou správu. Na hradě pobýval i Václav IV., avšak v letech 1397 - 1404 se hradu vyhýbal kvůli vraždám které se tu staly. Avšak po dostavění hradu Točníka roku 1407 zde již pobýval jen sporadicky. Roku 1411 byl na hrad odvezen svatovítský poklad, protože mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna se rozhořel boj o působení Mistra Jana Husa, kterého král podporoval. Arcibiskupo proto dal nejvzácnější ostatky a relikviáře z chrámu sv. Víta odvést na Karlštejn. Roku 1419 však vypukla husitská revoluce a Václav IV. zemřel. Roku 1420 přijel jeho bratr Zikmund Lucemburský na hrad a pobral tu část pokladů, např. i svatovítského, který byl tehdy na hradě uložen a zaplatil jimi svým žoldnéřům, účastníkům první křížové výpravy proti Čechům. České korunovační klenoty nechal roku 1420 odvést do Uher a zcela zvrátil smysl hradu. Na podzim roku 1421 byla Pražanům dodána zpráva, že posádka hradu má uložené zásoby potravin, kterých se chtěli zmocnit. Posádka hradu však obdržela zprávu o této výpravě, dřív než Pražané přitáhly a odnesli, co bylo lepší na zámek. Od těch dob Pražané usilovali aby byl hrad obléhán a dobyt- Hradní opevnění mělo odolat jakýmkoli útokům a to se skutečně roku 1422 potvrdilo. Následujícího roku bylo obnoveno příměří s Pražany. Klid vydržel až do roku 1427 kdy se Zikmund zase chystal na Čechy. Roku 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, ale tomu se cesta do Českého království otevřela až po bitvě u Lipan roku 1433. Po skončení husitských válek byla podepsána kompaktáta, tzv. kompromis mezi husity a koncilem. Na hrad Karlštejn byly navráceny k úschově pouze české korunovační klenoty, stalo se tak roku 1436. Zikmund si však vlády nad českými zeměmi moc neužil, umírá již roku 1437. Karlštejn měl nadále velkou důležitost jako schránka klenotů zemských, proto se hledělo k jeho opatrování co nejbděleji. Roku 1478 zachvátil velkou věž požár, později se z ní stalo vězení. Za Vladislava II. se stal Karlštejn také mučírnou. Před korunovací maličkého krále Ludvíka Jagellonského bylo na hrad posláno pro korunovační klenoty, podruhé pro korunovační klenoty bylo posláno před korunovací krále Maxmiliána II. na českého krále roku 1562 a potřetí se to opakovalo před korunovací Rudolfa II. roku 1575. Za Rudolfa II. byly opraveny poškozené hradní budovy. U první brány, při níž bylo obydlí kanovníků po renovaci opatřené renesančními štíty. Staré cimbuří bylo nahrazeno moderními kranclemi s vlaštovčími ocasy, typickými pro renesanci. Před branou byla cesta rozšířena v široký plac se zarovnaným povrchem. Druhá vstupní brána se sousední původní věží se zazděným průjezdem byla opravena v patře, kde praskaly stěny a utíkalo z ní teplo. Za třetí branou do vnitřního hradu byla přistavěna úzká budova napojená na palác a otvorem ve staré hradební zdi na nevelkou vížku v parkánu, jejž sice zúžila, ale nevyřadila z provozu. Nová budova měla podepřít ujíždějící jihozápadní roh paláce . Na tomto místě totiž nebylo skalní podloží dost pevné, proto musely být částečně zazděny i otevřené arkády v severozápadním nádvoří a roh budovy byl opatřen pilířem. Úpravami prošly také interiéry hradu. Nejméně se stavělo ve věži, kde se opravilo jen schodiště s výjevy světců. Štíty byly renesančně upraveny a cimbuří nahradila zídka. Okolí věže se dočkalo důležitých změn. Předně byla oddělena severní část dvorku dvěma krátkými zdmi a opatřena bytelnou podlahou, stejně jako celá západní fronta, jíž se vcházelo mezi hradbou a věží k dolejší baště. Podobně byl upraven také přístup od branky do opevnění věže. Sem se vcházelo dlouhou chodbou zastřešenou prkny. Na ochoze jakož i na horní baště bylo místo pro děla. Tři malé hranolové věžičky v rozích byly vystaveny na místě starých zcela znova a zakončeny renesančními štítky a komíny, aby si mohli strážní zatopit a udržovat topeniště pro případ potřeby nočního ohňového znamení. Pro obranu bylo za této přestavby hradu uděláno skutečně hodně. Taky okolí kostelní věže bylo upraveno. Terén srovnali, zavezli rokle, zkopali skaliska a zavezli nerovnosti. Všechny zdi věží, paláce, budov i hradeb byly omítnuty vápnem popelavé barvy a zrejsovány, totiž vyškrábáním ozdobeny sgrafitem. Na zdech hradu se nacházely na východní straně sluneční hodiny a korunovaný lev království Českého. I přesto od té doby již započal postupný úpadek hradu. Roku 1610 byl na hradě uložen císařský majestát, jímž Rudolf II. zrovnoprávnil přijímání pod obojí s katolíky a který se řadil mezi největší korunní cennosti. Roku 1619 byly korunovační klenoty a svobody zemské odvezeny do Prahy, hrad tak pomalu pozbýval na svém významu i smyslu a pobýval na něm jen děkan. Po bitvě na Bílé hoře 1620 vydala posádka hrad bez boje Ferdinandovi II. Prokázalo se, že hrad při novém způsobu válčení neposkytuje dostatečnou ochranu k uchování korunovačních klenotů a klenotů zemských, které proto byly přeneseny na pražský hrad. Roku 1626 byl zrušen úřad purkrabího, hrad zastaven Janu Říčanskému Kavkovi z Říčan. Tento majitel se však o hrad nestaral, byl jím olupován a nacházel se v ubohém stavu, neboť do něj nebylo investováno téměř nic. Roku 1645 zdědily hrad dcery Jana Říčanského. Roku 1648 hrad dobyly Švédové a po skončení třicetileté války byl hrad značně zchátralý a musel být opravován. Od roku 1672 hrad vlastnili páni ze Šternberka, od roku 1686 Weissenwolfové, od roku 1703 Kolovratští. Majitelé hradu se rychle střídali protože jej nebylo za co vyplatit, války totiž přicházely jedna za druhou a peníze v císařské pokladně nebyly. Hrad proto zůstával v zanedbaném stavu. Zástavní majitelé se snažili co nejvíce využít poddané k získání co největších příjmů a o hrad se vůbec nestarali. Od roku 1705 se stal opět majetkem královským. Věž na východní straně paláce, už vícekrát opravovanou museli v roce 1731 stáhnout tzv. kleštěmi, neboť se po ní bortila skála a byla snížena o střechu i poslední patro. Z bezpečnostních důvodů byl rozebrán i arkýř ústící z bývalých císařských místností nad parkánem, aby padající kameny nikoho nezranili. Rozpadly se i pavlače, most z paláce do mariánské věže a v bývalých místnostech pyšnících se před celým světem po 400 let obilné sýpky. Střechy byly jakž takž udržované, aby do hradu nezatékalo. Od roku 1755 jej Marie Terezie zapůjčila v užívání Ústav šlechtičen. Bylo provedeno několik úprav a oprav. Předně znovu zastřešili šindelovou krytinou střechu kostelní věže a snížili část nástěnných maleb i výjevy s anděly na povale. Kostel byl nově vybaven lavicemi, skříněmi, kredencí, varhanami a novým vzorem ve zvonici. Také kostel v Buňanech byl roku 1761 přestavěn a nově vymalován. Musela být také opravena nejchoulostivější část hradu východní půlkruhová část s kaplí ujíždějící pod svou váhou na nepevném skalním základě. Roku 1787 bylo sneseno horní patro vstupní věže, následkem vichřice totiž v roce 1770 byla silně poškozena střecha nad vstupní branou do hradu. Věž musela být snížena o celé patro a znovu zastřešena. Povichr strhl střechu druhé věže, bylo jím poničeno i hrazděné podstřešní patro. To bylo příčinou, že místy opravy do původního stavu raději snížili i sousední věž, v níž býval vstup kdysi při založení hradu. Obě střechy dosud strmící do výšky sundali a nahradili je jednotou purkrabství. Zdivo ze zbořených horních pater posloužily k zasypání příkopu před horní branou, přes nějž se až dosud vházelo do purkrabského dvora. Nejpotřebnější opravy se udály mezi lety 1815 - 1818. Prohnilá střecha na velké věži byla nahrazena novou, nižší a boční renesanční štíty byly rovněž sníženy. S novou střechou vzala za své i zvonička na hřebenu krovu. Podobně byla snížena i střecha paláce, zatímco na kostelní věži byla vyzdvižena nová střecha, krytá taškami. Protože však věž neúměrně zatěžovala, sundali ze střešní věžičky zvony a zavěsili je do dřevěné zvonice při bráně do opevnění velké věže. Přitom byl zasypán příkop, jenž dosud přepažoval zavěšený můstek. Roku 1836 byl hrad zařazen k budován se zvláštní péčí. Císař Ferdinand V. dal také vypracovat instrukce na udržování stavby podle nichž měl být každoročně ohledán a podle potřeby opravován. V letech 1837 a 1838 byly opravovány zdi velké věže, ostatní stavení a hradby šetrněji než v minulosti. Už se totiž přihlíželo na vzhled oprav, štíty byly na velké věži opět zvýšeny a taktéž patro nad kaplí sv. Mikuláše bylo přistavěno i se střechou. Kaple byla navíc v roce 1841 rozšířena o další místnost s ní sousedící. Právě když se slavilo 500 let Karlštejna nastala revoluce. Zásluhou řady malířů, kteří hrad vymalovali se stal známý i širší veřejnosti. Roku 1857 se oslavy dostavby hradu odbývaly tiše a neveřejně. Tehdejší policejní poměry nedovolovaly ani větší církevní shromáždění a tak pražský arcibiskup sloužil alespoň mši v pražské katedrále. Obnova Karlštejna se rodila od roku 1862 díky česky smýšlejícím intelektuálním umělcům, jimiž byl vnímán jako jedním ze symbolů české státnosti. Hrad se připravoval k papežskému Avignonu. Nic se ovšem nedělo, protože nebylo jasné kdo má přestavbu zaplatit jestli císař nebo české země. Český sněm se obrátil na císaře Františka Josefa I. o peněžitou pomoc. Císař přislíbil uhradit polovinu nákladů, poněvadž hrad byl Úřadem šlechtičen jen užíván. Avšak strany se dohodly až po třech letech, že výlohy uhradí společně rovným dílem a že nepůjde o běžnou opravu, ale o úplnou přestavbu. Do dalších tří let byl navržen projekt, díky kterému měly být restaurovány především stavby ve vnitřním hradě, poněvadž brány a hospodářské budovy včetně purkrabství byly v dobrém stavu. Poslanci však neschválili uhrazení poloviny nákladů, proto bylo zahájení stavby o deset let oddáleno. Roku 1863 byly kromě toho navrženy tři fáze oprav. Výměna všech střech, restaurace všech tří svatyň a oprava paláce do takového stavu, aby v něm mohl být umístěn archiv. Druhý návrh počítal je s opravami prostor vnitřního hradu a udržování zbytku hradu. Roku 1864 byl architekt přímo na hradě, aby bádal před jakýmikoli příležitostnými opravami, které by mohly hradu ublížit. Byly konány dílčí statické úpravy proti zřícení zdiva. O dva roky později byl podán návrh aby byl palác upraven pro příležitostný pobyt císařův a purkrabství pro jeho doprovod. Zbytek měl být archivem, muzeem a sbírkami. Roku 1865 je hrad popisován jako zřícenina, tento uveřejněný stav hradu měl probudit českou veřejnost k činnosti. Věž, ve které kdysi bývaly korunovační klenoty, se podle popisu trhala, takže malby na schodišti byly zcela zpustlé a sotva se daly opravit. V kapli sv. Kříže potom při každé návštěvě turistů se sbíraly střepiny skla z roztříštěných hvěz padající klenby z dlažby. V kapli sv. Kateřiny vítr lomcoval rozbitými okny a ohrožoval vykládané a vymalované stěny. Do kostela Panny Marie pršelo, neboť střecha byla úplně děravá a stěny zdobené malbami byly zlité. Palác a okružní zdi při studniční věži byly zpustlé a na několika místech byla navíc hradba úplně rozvalena. Roku 1886 byla konečně po letech odkladů sestavena komise pro restauraci hradu. Polovinu částky na stavbu měly z poloviny hradit české země a z druhé poloviny říše. Roku 1887 se započalo s opravami ve velké věži poněvadž z paláce a purkrabství ještě nebyly vyklizeny místnosti Ústavu šlechtičen. V kapli Panny Marie byly znovu vyzděny vybourané příčky, aby bylo patro dáno do domnělého původního stavu. Zadní palác musel být o patro ze statických důvodů snížen a zastřešen polovalbou. Budova totiž začala ujíždět, když byla vybourána pozdější přístavba, která jej zpevňovala. Bořili se celé budovy, ale mezi císařským palácem a mariánskou věží se nechal most na obloucích i přistavěné schodiště, které byly prokazatelně postaveny v 16.století. Východní část paláce včetně půlválcové věže dal restaurátor do základů zbořit a vystavět zcela znovu. Taktéž byla nově postavena také celá západní část. Jen sklepy v paláci zůstaly nedotčeny. Ani mohutné zdi velké věže neušly značným stavebním zásahům. Z důvodu hrozivého narušení musela být snesena a znovu vystavena jižní zeď od druhého patra výše. Naštěstí byly zhotoveny kopie výzdoby schodiště s výjevy svatých, neboť originální byly při dostavbě kleneb zcela zničeny. S přestavbou purkrabství se započalo bezprostředně po ukončení prací na paláci roku 1894, kdy byla vystěhována kancelářská budova Ústavu šlechtičen. Budovu purkrabství z doby Karlovi zbourali a nechali jen její pozdější přístavbu. Brány do vnitřního hradu se obě zbořily namísto, aby jim byl navrácen původní vzhled s vysokými střechami. Místo první hradní brány vyrostla nová cihlová průchozí věž a druhá hradní brána je od základů nová. Restaurátor také nehodlal obnovit vjezd po mostě do hradu, ale vše nechal zbourat i s přilehlou budovou a poté postavit znovu. Na hradě působily zedníci, tesaři, kameníci, klempíři, truhláři, sklenáři, kameníci a zedníci. Restaurátor naštěstí zemřel a a proto se podařilo malby v hradu zachránit, poněvadž hlasy kritizující způsob restaurování památky byly stále hlasitější. Nad prací restaurátora dodnes kroutí odborná veřejnost hlavou. Na hradě. Hrad měl prostě osudovou smůlu. Kdyby restaurační práce začaly o deset let dříve, měli bychom jej v původní podobě v podstatě zachovaný dodnes, neboť by byl pouze konzervován. Kuriózní je původní restaurátor jež měl v plánu pouze opravit padající zdi a nově hrad zastřešit byl Němec, proto tyto práce dělal někdo jiný, české prostředí mu totiž jeho německý původ nedovedlo odpustit. Zato druhému restaurátorovi se téměř tleskalo, jen proto že to byl Čech, ale už se vůbec nebralo na zřetel, že hrad téměř zničil. Podařilo se zachránit jeho krásu, laické veřejnosti ani o víc nejde. Co na tom že hradby jsou pouze z cihel a nově tesaných pískovcových kvádrů. Roku 1898 vznikly návrhy, aby byl hrad po přestavbě k dispozici pro stálou expozici nejširší veřejnosti. Devastace hradu skončila roku 1901. Proč devastace? Protože je na pováženou jestli neměl být ponechán ve stavu zříceniny a nechat mu jeho zcela unikátní středověkou podobu, aby byl dochován do dnešních dnů, tak jak jej nechal postavil velký král a císař Karel IV. Každopádně roku 1910 byl zpřístupněn veřejnosti. Na nedlouhou dobu byl uzavřen po státním převratu roku 1918, ale opět byl otevřen po dosazení nové zprávy roku 1919. Za německé okupace v letech 1939 - 1945 byl na přání Reinharda Heydricha svěřen Nadaci pro podporu osídlování země české a moravské. Měl pomoci získávat peníze po doosídlování Němců přicházejících do vnitrozemí. Po druhé světové válce hrad v důsledku Benešových dekretů definitivně převzal stát. Od roku 1962 je národní kulturní památkou. V osmdesátých letech minulého století se postupně měnily fasády celé budovy. V roce 2000 byla znovu zpřístupněna kaple sv. Kříže. Roku 2002 však byla smutná sezóna, srpnová povodeň strhla mosty přes Berounku a hrad zůstal odříznut od okolního světa. Návštěvy ustaly a přicházely jen hloučky zvědavců, kteří museli na hrad přijít zatopeným a zničeným podhradím. Dnešní podoba a fotogeničnost stavby je jeho výmluvným triumfem zvláště pro ty, jež na něj shlíží jako na svědka české národní svébytnosti. Svojí malebností z jakékoli světové strany je proslulý. Projíždíme-li tudy vlakem, jsou od řeky Berounky vidět věže jen na okamžik, avšak hrad sám se skrývá cudně zakryt přírodním hávem jako střežený klenot. Teprve na odbočce do dnešní obce se nám rozloží jeho majestát v celé své nádheře. Je chápán jako klenot korunující nejslavnější dobu našeho národa. Hrad má stejný význam pro Němce, protože byl zbudován pro uschování říšských klenotů. Sám se stal králem hradů naší země, aniž by to byl stavitelům záměr. Tento hold mu vzdal český národ a podle každoročního statisícového počtu návštěvníků z celého světa nejen on, jak je vidět zájem o něj neutuchá. Nyní je pod správou Národního památkového ústavu.
Zajímavosti:
Roku 1812 jej navštívil císař František I. Rakouský. Roku 1832 ve hradě zdržoval Karel Hynek Mácha.
Natáčení:
Co je doma to se počítá pánové, Copak je to za vojáka, Kačenka a zase strašidla, Návrat ztraceného syna, Noc na Karlštejně, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Údolí včel, Velká sázka o malé pivo
Majitelé:
1.Královský majetek (1348 - 1626, 1705 - 1918)
2.Říčanští z Říčan (1626 - 1672) šlechtický rod
3.Šternberkové (1672 - 1686) šlechtický rod
4.Weissenwolfové (1686 - 1703) šlechtický rod
5.Kolovratové (1703 - 1705) šlechtický rod
6.Československá republika (1918 - 1939)
7.Protektorát Čechy a Morava (1939 - 1945)
8.Československá republika (1945 - 1960)
9.Československá socialistická republika (1960 - 1990)
10.Česká a Slovenská federativní republika (1990 - 1992)
11.Česká republika (od 1993)
Fotografie:
